Už několik let jsem si přála zúčastnit se meditativní terapie, kterou představil Osho jako vrcholnou techniku, kterou kdy vytvořil. Mystická růže trvá tři týdny a má pevnou strukturu. První týden se tři hodiny denně smějeme, druhý týden pláčeme a třetí týden jsme v tichosti. To jen pro představu, pokud jste o mystické růži ještě neslyšeli.
Když jsem přijela do Shangri La, cítila jsem, že bych nejraději začala s týdnem pláče. Do smíchu mi moc nebylo. Amar, která společně se Sanandou skupinu vedla, mi řekla, že hodně lidí to vnímá na začátku podobně. Díky týdnu smíchu se ale člověk dostane do hloubky, uvolní se a v druhém týdnu je pro něj snadnější se spojit se svými slzami.
Kromě tří hodin mystické růže se může každý účastnit dalších meditací. Já jsem chodila každé ráno od 7.00 na dynamickou meditaci, v dopoledních hodinách na mystickou růži, po obědě probíhaly dvě hodiny pracovní meditace, před večeří kundaliní meditace a po večeři jsme poslouchali audio nahrávku Osha, nebo jsme dělali meditaci večerní setkání s Oshem. Ačkoliv jsme byli v Čechách, prostředí bylo mezinárodní. Na mystickou růži dorazili účastníci z Německa, Slovinska, Holandska, USA, ale i z Tchaj Wanu a naše česká menšina :). Připadala jsem si jako na meditačním táboře. Shangri La je krásné místo plné zeleně a v množství patnácti účastníků jsme měli všichni dostatek prostoru pro sebe.
SMÍCH
Začali jsme tedy smíchem. Byla jsem zvědavá, jak mi půjde smát se tři hodiny v kuse. Od dětství jsem slýchávala, že se směju blbě, ať se nesměju, ať se nesměju tak nahlas, čemu se směju, že se dlouho smát nebudu…. A na vlastní kůži jsem cítila, jak tyto dávné i nedávné hlasy působí, jak jsem do určité míry pod kontrolou a smutná z toho, co mi znělo v uších. A smích někdy šel a někdy prostě ne. Někdy jsem smích ze sebe spíše tlačila, jindy jsem chytila záchvat smíchu a smála se jako blázen, občas se smích děl uvnitř mě sám od sebe.
Každý den byl jiný a čím hlouběji jsem byla v meditaci, tím citlivější a zranitelnější jsem se cítila. Několikrát jsem pocítila, jak tenká je hranice mezi smíchem a pláčem. Uvědomila jsem si, kolika věcem se člověk směje, přitom jsou vlastně smutné. Ve smíchu jsem se smála všemu, co přicházelo. Sama sobě a svým principům a pravdám, své serióznosti a vážnosti, ostatním, smrti svého otce, svým strachům a obavám, svým touhám a nadějím. Ale i ničemu, prostě jsem se smála jen tak, bezdůvodně. Někdy se skupina sehrála a vzniklo mezi námi pole hravosti a radosti, tvořivě svobodné a uvolňující. Ačkoliv jsme mezi sebou nemluvili, první týden byl sbližující a opravdu jsem cítila důvěru s těmito lidmi plakat.
PLÁČ
První chvíle pláče pro mě byly jednoduché. Ležela jsem a promítala jsem si film svého života posledních měsíců a slzy mi tekly jako potoky. Odplavila jsem ze sebe konkrétní smutky a bolesti, kterých jsem se skoro mohla dotknout, jak byly čerstvé. Litovala jsem a odevzdávala se tomu, co se stalo, plakala jsem nad sebou, litovala jsem sebe samu, plakala jsem po lidech, kteří mi chybí, vzpomínala na okamžiky loučení a nepochopení.
Postupně jsem klesala více a více do hloubky svého srdce, kde jsem se potkávala s dávnějšími a s hlubšími a abstraktnějšími tématy. Plakala jsem hodně, ale dostala jsem se i do míst, kde jsem ctíila, že se odpojuji, nebo jsem v nich necitlivá. A v dalších dnech se mi podařilo některá z nich prorazit a protrhla se ve mně hráz potlačených emocí. Ale něco ve mně i tak zůstalo. Netlačila jsem na sebe. Příště…. Pláč byl krásný a osvobozující. Čím více slz odešlo, tím více lásky jsem cítila ve svém nitru. Jako by prostor celé meditárny byl naplněný touto láskou a smírem. Ale pozorovala jsem i to, jak mám potřebu být silnější, abych mohla být oporou těm, co kolem mne pláčou. Nedělala jsem s tím nic, jen to pozorovala. Pozorovala jsem, jak se vnitřně stáhnu, když někdo propukne v hysterický pláč a naopak jak krásné je být smutná. Kolik je v té hloubce smutku lásky.
TICHO
Chci sdílet své pocity z ticha, ale nemám slov. Bylo přenádherné. To prázdno, prostor ve mně, hluboký láskyplný klid. Bylo to až dojemně krásné. Tři hodiny denně, kdy jsme 45 minut seděli v tichu a 15 minut tančili, utekly jako mávnutím proutku. Nechtěla jsem, aby už byl konec. O tichu čtěte mezi řádky, víc vám neřeknu.
A pak přišel konec. Návrat do svých realit. Už jsem doma více než 14 dní, ale mystická růže ve mně stále doznívá. Poznala jsem nepoznané a můj život už nikdy nebude stejný, jako před tím. Nedokážu slovy předat tuto zkušenost, ale jdou mi do očí slzy dojetí. Mám v sobě větší důvěru v život. Víc jsem spojená s tím, co potřebuji a co nechci. Chci jednoduchost. Bytí, ne-dělání. Cítím, že i když nedělám nějakou konkrétní meditační techniku, jsem skoro pořád v meditaci. Pozoruji, co je, všímám si tmavých mraků na blankytném nebi mého srdce a sleduji, jak plynou. I přes všechny bouře, které probíhají, jsem spojena s tím blankytně modrým prostorem uvnitř sebe. A když na něj na chvíli zapomenu, zase se k němu vrátím. Už si nedovedu představit život bez meditace. Meditace je moje cesta. <3
S láskou Saba, www.ulesa77.cz
